Výchova dítěte ve 21. století
Ariya: Doufám, že žádného dítě se nikdy nebude týkat výchova od páru stejného pohlaví či někoho s takzvaným „jiným pohlavím“ – ve skutečnosti neexistujícím (viz gravidika – kdo alespoň teoreticky v jakékoli fázi života mohl / bude moci otěhotnět, tak je žena, kdokoli jiný je muž).
„Neučte své děti přizpůsobovat se společnosti a tomu, co v ní je, dělat kompromisy s tím, co je před nimi. Dejte jim vnitřní hodnoty, se kterými mohou změnit společnost a odolat ďábelskému projektu globalizace všech mozků. Protože globalizace není jen ekonomickým, ale také biologickým fenoménem, vnucuje nám globální touhy a globální chování, které v konečném důsledku způsobí změny v našem způsobu myšlení.Dnešní svět potřebuje rebely, duchovní rebely.“ ~ Tiziano Terzani
Též viz (zvuk anglicky, titulky čeky)…: https://fb.watch/peSThsjQU2.
Velmistrovy výroky na téma výchova dítěte
- Alespoň malé děti by měli mít přednostně až pouze hmotné hračky a s digitálními aby se poklidně počkalo. Pak nebudou mít příslušné děti ani následní dospělí na techniku tolik připoutanosti (a nebudou opakovaně potřebovat digitální detoxikaci) – a hlavně mozek dítěte se více vyvíjí s hmotnými podněty.
- Nezavrhuji tělesné tresty, jelikož jde o rychlý a jednoduchý působ znázornění fungování zákona příčiny a následku.
- „Když jsem byla děcko, nevzali mě k psychologovi. Matka mi jednou fackou otevřela čakru, stabilizovala karmu a očistila auru….!“ – https://cz.pinterest.com/pin/255860822568509325.
- Naopak jako trest neradím domácí vězení či bytí po škole, jelikož to s příslušnými prostředími přivodí negativní vnímání.
Převzatý příspěvek z Facebooku – o zbytečném strachu z chyb
30. 10. 2022 – 17:36
PROGRAM CHYBOVAČ
Hlavně ne-udělat chybu, pomyslela si. A žaludek se jí sevřel úzkostí.
Hlavně ne-připustit chybu, pomyslela si. A celá se rozechvěla.
Když udělám chybu – jak budu vypadat před ostatníma?
Když udělám chybu nikdy to nikomu neřeknu, nepřiznám to.
– chyby se neodpouští,
– chyba je hanba,
– nesmíš udělat chybu,
– ty jsi chybou našeho života
A tak byla premiantkou třidy, vždy se skvěle učila, vždy se snažila být krok před jakoukoliv CHYBOU.
Ale pořád to bylo málo a ta CHYBIČKA se vždy nějak vloudila.
Po každé ,,CHYBĚ,, přišlo zklamání její matky, JEJÍ strach a pak i JEJÍ zklamání ze sebe.
A tak zatvrzela. Ta tvrdost, ten strach v ní ale zůstal do teď.
Každé selhání, každou chybu si tisíckrát protáčela v hlavě a vyčítala.
Pokaždé se jí otevřel ten hrozivý obraz její matky, která nad ní stojí s přísným pohledem neodpouštějícím žádné pochybení.
Měla strach přiznat jakékoliv selhání před sebou, natož před druhým.
Tvrdost a zatvrzelost se přenášela jako horký brambor mezi ženami z jedné na druhou.
Ona ale časem pochopila, že ten začarovaný kruh PROGRAMU CHYBOVAČE může ukončit, může z něj vystoupit.
Už ne jako trest.
Ale jako možnost poznání co jo a co ne.
Zjemnila
Uvolnila se
Odpustila si
Narovnala se
Přijala se
Osvobodila se,
Osvobodila PROGRAM CHYBOVAČE
Vyhrává, každý den, každou minutu. Už jen tím, že poznala své zranění a OSVOBODILA jej.
Pet
Ra
*Text lze sdílet, kopírovat, použít pouze v plném znění včetně odkazu na mé stránky*
www.cesta-duse.cz
Druhý převzatý příspěvek z Facebooku – o odpovědnosti
Starká Eva (komunita) 21. 9. 2023
Žena mala veľa problémov. Nespávala, cítila sa vyčerpaná, bola podráždená, nevrlá, kyslá a večne chorá, až sa jedného dňa zrazu zmenila.
Situácia okolo nej zostala nezmenená, ale ona sa zmenila.
Jedného dňa jej manžel povedal:
miláčik, už tri mesiace si hľadám prácu a nič som nenašiel, idem si dať pár pív s kamarátmi.
Odpovedala mu: dobre.
Syn jej povedal: mami, som slabý vo všetkých mojich univerzitných predmetoch…
Odpovedala mu: ok, uč sa a ak to nestihneš, tak si semester zopakuješ, ale zaplatíš školné.
Jej dcéra jej povedala: mami, narazila som autom.
Odpovedala: dobre, vezmi ho do dielne, zisti ako zaplatiť opravu a kým ti ho opravia, môžeš chodiť autobusom alebo metrom.
Dcera jej povedala: mami, prídem k tebe na pár mesiacov.
Odpovedala: dobre, budeš spávať na gauči a v skrini si najdeš nejaké prikrývky.
Všetci boli v rozruchu, tak im to vysvetlila… „Trvalo mi dlho, kým som pochopila, že každý je zodpovedný za svoj život, trvalo mi roky, kým som zistila, že moje trápenie, moje umŕtvovanie, moja depresia, moja odvaha, moja nespavosť a môj stres nevyriešili vaše problémy.
Nie som zodpovedná za vaše činy, ale som zodpovedná iba za svoju reakciu, ktorú vyjadrím k vašim činom. Preto som dospela k záveru, že mojou povinnosťou je zostať pokojná a nechať každého, nech si vyrieši, čo je jeho:
Môžem pracovať len na sebe, vy máte všetky zdroje potrebné na vyriešenie svojich životov.
Svoju radu vám môžem dať len vtedy, ak sa ma opýtate a môžete sa ňou riadiť alebo nie.“ Preto od dnešného dňa prestávam byť: schránkou vašich zodpovedností, vrecom vašej viny, práčkou vašich výčitiek, obhajkyňou vašich chýb, stenou vašich sťažností, strážcom vašich povinností, osobou, ktorá rieši vaše problémy.
Odteraz vás všetkých vyhlasujem za nezávislých a sebestačných dospelých. Usmiala sa, rozpustila si vlasy a začala žiť.
Třetí převzatý příspěvek z Facebooku – o potřebách
Lidé se nás často ptají, proč říkáme, že pečující dospělý by měl skrývat své potřeby a upřednostňovat potřeby dítěte. Zda nemusíme dítěti nastavit hranice, aby nepřekročovalo ty naše? Zda se nemá dítě naučit, že rodič rovněž má nějaké potřeby? Zda nemusíme dítěti předvést, že je v pořádku potřeby mít? Nejprve potřebujeme odlišit fungování mozku malých dětí a dětí po proměně mezi cca 5-7 lety. Malé děti mají jednu emoce, jeden pocit v jeden okamžik, soustředí se na jednu vazbu v jeden okamžik, žijí tady a teď. Mezi 5. a 7. rokem nastává velká proměna, díky vývoji mozku mohou mít více pocitů v jeden okamžik, více věcí udrží v hlavě najednou, umí brát v úvahu jiné lidi, plánovat v delším časovém horizontu. Přičemž ta proměna nastane jen když mozek bude mít příznivé podmínky pro vývoj, u citlivějších dětí ji vidíme zpravidla později než u dětí průměrně citlivých, mezi 7. a 9. rokem, a u hypercitlivých dokonce ještě později. I když jsou podmínky vhodné, tak tato schopnost se nerozvine plně během jednoho dne.Takže malé dítě, které se snažíme naučit respektovat, že nás bolí hlava a proto by se mělo už uklidnit a přestat řvát, má dvě možnosti: Vzdát se toho, co tady a teď prožívá, protože se bojí, že se rodič bude zlobit, nebo pokračovat v tom, co dělá, ale riskovat, že jeho vztah s rodičem bude narušen, když nepotlačí svou potřebu a neupřednostni potřebu rodiče. Co z toho si mozek dítěte, plně závislého na rodičích, vybere? Když říkáme „nechovej se tak“, dítě slyší „neprožívej to, co prožíváš”, “neciť to, co cítíš“. Když přidáváme k tomu reakci v podobě separace (pohledem, hlasem, slovem), dítě je nuceno svou emoci potlačit a vystřídat ji za jinou — například, strach nebo starost o rodiče. Jak se tedy dítě naučí, že mít potřeby je v pořádku? Nemusí se tomu učit. Děti jsou od narození autentické a dobře vnímají své potřeby. Můžeme je ale naučit své emoce potlačit. A právě tohle je problém většiny dospělých — nejsou v kontaktu se sebou. Nevnímají své potřeby, neumí je asertivně bránit. A právě tahle vnitřní touha po naplnění našich dětských nenaplněných potřeb tvoří pak tlak na naše děti, od kterých očekáváme, že je budou plnit. Gábor Maté v jedné ze svých knih popisuje situaci, kdy v cca 4 letech měl zánět ucha. Spal sám v pokojíčku, ucho ho děsně bolelo, ale nemohl se odvážit jít za rodiči, protože je nechtěl vzbudit. Není to bezpečná situace. Chceme, aby děti šly za námi, když mají problém. Ale jak mají odhadnout vážnost problému, když jsou zvyklé, že se rodič bude zlobit i kvůli drobnosti? Jak mají pochopit nuance situace? Když dítě bude v pubertě a bude mít těžké chvíle, chceme, aby šlo za námi, protože ho neseřveme, „nerozpadneme se“, ale dokážeme mu naslouchat, dokážeme mu pomoct. Nechceme, aby sahlo po alkoholu nebo drogách, nechceme, aby zhoršovalo problémy tím, že se je snaží před námi schovat. Později, když už Gáborovi bylo kolem 70 let, šel za svou maminkou do domova důchodců. Byl po operaci kolena, kulhal, ale když se blížil k pokoji své maminky, najednou se jeho chůze změnila, narovnal se, šel rovně, aby ona nepoznala, že ho koleno po operaci bolí, a neměla kvůli tomu starosti. Udělal to naprosto automaticky, tak hluboko byl ten strach o ni, i když racionálně moc dobře chápal, že by ji nerozhodilo to, že synovi po operaci bolí koleno. Celá jeho kniha “Když tělo řekne ne” popisuje různé dopady potlačování emocí. Důležité je rovněž i to, jak o svých potřebách mluvíme. Jedná věc, když jen sdělíme, že nás bolí hlava, proto si dneska budeme víc odpočívat a tatínek přijede dřív z práce, druhá, když žadoníme, aby se dítě zklidnilo, aby nás pochopilo a bylo potichu. Smyslem toho, že schováváme (pozor, schováváme, nikoliv potlačujeme) své potřeby, je pokus nepředávat dítěti odpovědnost za svůj stav, svoje emoce, svoje potřeby. Není to jeho práce. Svoje potřeby bychom ideálně měli naplňovat díky jiným dospělým lidem. A ano, občas to jinak nejde, občas samotná situace tlačí dítě k převzetí odpovědnosti, například, když se jedná o vážnou nebo dlouhodobou nemoc, když je doma s maminkou, která má horečku a nemůže o dítě pečovat. Pak nezbývá nic, než přemosťovat separaci a zapojit celou vesnici pro výpomoc. A hned, až to bude možné, převzít vedení na sebe. Jedná se tedy primárně o naši touhu odpovědnost nepředávat. Dítě má v sobě totiž “zabudovaný” strach o život a psychický stav rodičů, neměli bychom to využívat a zneužívat. Je to důležité pro jejich psychické a fyzické zdraví teď a v průběhu života.Jak jsem zmiňovala, existuje rozdíl mezi psychikou malého dítěte a dítěte, kterému už je víc než cca 5-7 let. Starší děti jsou méně intenzivní, jsou vyrovnanější, mohou myslet na svoje okolí a nezapomínat přitom na sebe. Pokud ale zatím nejsou schopné vzít v úvahu, že nás bolí hlava, a proto by neměly kolem skákat jako opičky, znamená to, že zatím nejsou toho schopné a potřebují čas pro dozrávání. Pro dnešek to bude všechno, ať si ten příspěvek alespoň někdo přečte. 🙂 Máme různé způsoby, jak bez škody vývoji a bez předávání odpovědnosti dětem, docílit “vhodného” chování. O tom budeme mluvit i v kurzu o disciplíně v souladu s potřebami vývoje, kam vás srdečně zvu. Možná o tom někdy později ještě napíšu.
Čtvrtý převzatý příspěvek z Facebooku – o trestech
„Rodiče mi občas naplácali přes kalhoty, a nemám z toho žádné trauma,“ řekl muž, od kterého se včera odstěhovala manželka kvůli domácímu násilí.
„Když jsem byl malý kluk, zavírali mě za dveře, když jsem plakal, až jsem tam někdy usnul, a dnes jsem v pohodě,“ řekl muž, jehož žena by si tolik přála, aby dokázal plakat místo práskání dveřmi.
„Když jsem byla malá, trestali mě občas, když jsem udělala chybu, a jsem za to ráda,“ řekla žena, která pokaždé, když udělá chybu, řekne si: „Proč seš takový trdlo? Nikdy se to nenaučíš!“
„Když jsem byla malá, táta měl občas těžkou ruku, a jsem mu vděčná za to, že mě tím naučil respektovat autority,“ říká žena, která stále nechápe, proč má tendenci vybírat si partnery, kteří jí pak občas jednu plesknou.
„Když jsem byla malá, a zlobila jsem, otec mě někdy zavřel za dveře, abych se naučila chovat, a jsem mu za to vděčná,“ řekla žena, která nedokáže úplně vysvětlit svoje občasné úzkosti a strach ze stísněných prostor.
„Rodiče mi říkali, že mě nechají v lese nebo mě dají někomu cizímu, když jsem měla záchvaty vzteku a pláče, a nemám z toho trauma,“ řekla žena, která několikrát odpustila svému muži nevěru, jen aby nezůstala sama.
„Když jsem zlobila, stačilo, aby se na mě rodiče škaredě podívali, a už jsem věděla, co mám dělat,“ řekla žena, která nedokáže udržet oční kontakt s šéfem aniž by se při tom cítila nepříjemně.
„Jako dítě jsem dostával někdy opaskem a je ze mě slušný člověk,“ řekl muž, kterého sousedé nahlásili policii, že opilý rozbíjel venku předměty, a křičel na svou ženu.
„Rodiče mě donutili studovat a nastoupit praxi právníka, a koukejte, jak jsem na tom dobře,“ řekl muž před svou firmou, kde touží každý den, aby už byl pátek, a sní o práci, která by ho naplňovala.
„Když jsem byla malá, donutili mě rodiče sedět u stolu, dokud jsem nedojedla vše na talíři. Ne jako ti dnešní rodiče s volnou výchovou,“ řekla žena, která nechápe proč se u ní v dospívání rozvinula porucha příjmu potravy.
„Jako malá jsem dostávala od mámy vařečkou. Dnes už vím, že jsem si to vždycky zasloužila, a jsem jí za to vděčná,“ řekla žena, která kouří balíček cigaret denně, aby líp zvládala svoji úzkost.
„Děkuji své mámě a tátovi za každou ránu a každý trest, protože kdo ví, co by ze mě jinak vyrostlo,“ řekl muž, který má obtíže udržet trvalý vztah, a jehož syn mu neustále lže, protože se ho bojí.
A tak procházíme životem, posloucháme lidi, kteří tvrdí, že jsou slušnými lidmi bez traumat, ale paradoxně, ve společnosti plné násilí a zraněných lidí.
